Když jsem šestou desku brooklynských šílenců poslouchal poprvé, měl jsem jasno. Tohle už překročilo tu hranici, kdy tu je progrese jen pro progresi. LITURGY byli vždycky divní, ale první kontakt s jejich poslední deskou skončil s vědomím, že si to podruhé už pravděpodobně nepustím. Hlavně proto, že extravagantní podivnost a neočekávané přístupy tu už začínají ohmatávat čáru, za kterou se jakákoliv alternativní hudba stává neposlouchatelným nesmyslem. Ale nedalo mi to. Nakonec jsem si to pustil i podruhé. Potřetí. I počtvrté...

Začátek, který tvoří vícehlasá vokální hříčka na citoslovce „hůůů“, se zvrhává v intenzivní jízdu, během níž si kytara několik minut drží ty nejvyhrocenější aranže. Představte si filmovou scénu, kde má děj absolutní špičku. Epický krátký moment, který vás má krátce bodnout a pak nastat úleva. Vydechnutí. Smrt. Cokoliv jiného, protože děj vás k tomuto okamžiku dlouho vedl. Poté má nastat katarze. Očista po tomto dramatu, které už vyvrcholilo a je za námi. Skladba „Djennaration“ vás ale v té vyhrocenosti drží osm minut. Osm minut agresivně útočí ostrými čepelemi a porcuje vaše uši na nudle. A to je jen malá ukázka toho, co má s vámi Haela Ravenna Hunt-Hendrix v úmyslu.

Nová deska postrádá symfonickou opulentní složku, kterou mělo například album „Origin of the Alimonies” z roku 2020. Rozhodně ale nezmizel mindset, který si LITURGY osvojili u předchozích alb. Tento styl aranžování je na „93696“ stále přítomný, jen prostředkem není orchestrální monumentálnost.

LITURGY se na novince otevřeli ale i dalším dimenzím. Je tu mnohem více nepříjemných zvukových glitchů, které nemáte možnost slyšet nikde jinde. V tom, jak intenzivně a roztříštěně hudba působí, se podařilo zprostředkovat něco opravdu unikátního, co jiná metalová kapela nenabízí. Sama autorka často hovoří o tom, že se snaží zprostředkovat pocity genderové dysforie, a unikátnost tohoto materiálu odhaluje, že zdroj, ze kterého LITURGY čerpají inspiraci, je rozhodně něčím velmi specifickým.

Jakkoliv se toto album liší od jiné hudby, tak v rámci sebe sama splývá. Jsou tu akusticky laděné výdechy, které tvoří oázy v opakujících se explozích syrově znějícího metalového masakru, ale nestačí to. Album je dlouhé. Obsahuje dvě téměř čtvrthodinové skladby a celek si prostě osmdesát minut neobhájí. Musím tedy uznat, že s každým mým dalším poslechem si k „93696“ nacházím cestu, ale už teď je mi jasné, že z celé diskografie tento kus mým nejoblíbenějším kouskem nebude. Nedá se mu upřít ambice. Spousta zajímavých rytmů. Neotřelý zvuk a opravdu extrémní přístup. Rozhodně ve vás zanechá silné emoce. Ale není to nic, co budete bezmezně milovat.